Články - Napsali jsme

Honza Lašťovička má padesát

(Mirko Rokyta, listopad 2006)

Narozeniny by se měly slavit až po narozeninách, aby bylo jasné, že bylo co slavit, říkají jedni. A taky, aby se cosi nezakřiklo. Druzí tvrdí zase „pověry stranou, slavit se může a má kdykoliv a klidně i předem“, protože nikdo neví, co se může stát, a bylo by škoda, „kdyby to nebylo oslavený“. Oběma těmto názorům jsme popřáli v Asonanci sluchu: padesátiny našeho šéfa, Honzy Lašťovičky, jsme oslavili už na koncertě ke třicetinám skupiny (15.10.2006 v Národním domě na Smíchově), přestože do těchto narozenin chybělo ještě 8 dnů, zatímco oficiální noticku o jeho abrahámovinách předestíráme čtenářům až nyní.

Honza se narodil 23.10.1956 v Praze a já bych teď hrozně nerad pokračoval v takovém tom duchu „nastoupil, vychodil, zakončil, založil, uspěl“. Přesto však aspoň jedna drobnost, která občas lidi zajímá, a sice čím je Honza v životě občanském. Jako absolvent přírodovědecké fakulty se specializoval na imunologii, které se s drobnými přestávkami věnuje dodnes, a ti, kteří by dostatečně dlouho a dostatečně trpělivě procházeli areálem motolské nemocnice v Praze, by na něj možná narazili.

To pro Asonanci nejdůležitější se ovšem odehrálo ještě dlouho před tím, než si Honza po všech možných studiích připsal jakási čtyři písmenka před jméno a jiná tři za jméno. Na gymnáziu, a sice pražském gymnáziu Jana Nerudy. Někdy v průběhu roku 1976 se tam potkali tři lidé s chutí muzicírovat, Honza a jeho bratr Pavel a jistý Milan Štěrba. Nevznikla tak ještě přímo Asonance, ale uskupení, jehož jméno se o něco později na Asonanci změnilo. Ale to už bych zabíhal do jiného tématu, o kterém jsem tu ostatně před časem už trochu psal.

Někdy je složité říci, kdy ta která skupina vznikla. Spadá takový vznik do období prvních pokusů se skupinovým muzicírováním, i když v trochu jiném žánru? Nebo do doby, kdy se ustálilo a zavedlo jméno skupiny? Nebo do doby, kdy došlo ke stabilizaci personálního obsazení či žánrového zaměření? V Asonanci jsme tento problém vyřešili jednoduše, protože taky takový je: Asonance je to, co Honza tehdy založil a vypěstoval do dnešní podoby, a čemu se po celou tu dobu neúnavně a s neuvěřitelnou energií věnuje.

S trochou nadsázky se mezi Honzu Lašťovičku a Asonanci dá psát rovnítko. Honza je Asonance. I když aranžování písní se ve skupině věnuje více než jeden člověk, je Honza takřka výhradním dramaturgem a takřka výhradním textařem skupiny. Až na jednu či dvě čestné výjimky písně sám vyhledává, na deskách i ve zpěvnících, vybírá, poslouchá, nechává se inspirovat jejich krásou, a zvažuje, jestli jsou pro Asonanci vhodné. Pokud ano, a pokud píseň nějak extrémně nevzdoruje otextování, je naše. A opět jsou to až na jednu či dvě (nemýlím-li se) výjimky zcela výhradně Honzovy texty, které Asonanci provázejí a „z větší poloviny“ charakterizují.

Říkám-li „z větší poloviny“, říkám tak schválně: zdá se mi, že hudební styly příbuzných kapel se sbližují, charaktery a filozofie úprav („aranží“) písní se vzájemně ovlivňují, a vůbec, že je přece jen vidět, že žijeme v onom „stále menším světě“, jak se nepřesně a o to častěji říká. A tak Honzova výrazová poetika, chcete-li tak jeho jistý „smysl pro lidovost vyjádření“, a také způsob nazírání světa skrze slova, který jeho texty posouvá za hranici pouhého překladu, jsou jedním z momentů, který Asonanci podle mého názoru vymezuje mezi skupinami obdobného ražení.

Pokud bych měl k tomuto povídání připojit nějakou osobní vzpomínku, asi by to byla vzpomínka na Silvestr někdy v roce 1992. Honza v té době dospěl k názoru, že přítomnost irských dud ve skupině je nutná a neoddiskutovatelná, a že on bude tím, kdo se na ně naučí hrát. Musím říci, že někteří z nás byli naladěni poměrně skepticky, a s pochybami čekali, jestli se takový smělý krok Honzovi povede. Přece jenom se říkalo, že naučit se hrát na tento krásný, ale těžký nástroj není úplně nejlehčí, a že i těm nejzdatnějším a nejpilnějším muzikantům to trvá alespoň pět let. Honza se však do svého úkolu zakousl s obrovskou vervou. Takřka se zdálo, že považuje za ztracený každý okamžik, ve kterém se nevěnuje svému nástroji. A jsme zpátky u onoho Silvestra, který jsme slavili v „asonančním kruhu“. Bylo už po půlnoci, šampaňské dobouchalo a polibky domlaskaly. Silvestrovské veselí se pomalu uklidňovalo jako řeka spěchající do nížiny. A v té chvíli ozvaly se z vedlejšího pokoje zvuky kvílivé až ječivé, jaké dokáže vyloudit pouze dudák-začátečník. Inu, proč nevyužít náhle se vyskytnuvší volné chvilky k malému pocvičení, že.

Co Honzovi popřát do dalších let? Aby mu takováto energie a chuť pouštět se do nových hudebních projektů vydržela do nejdéle.

To mu za celou Asonanci přeje

Mirko Rokyta