(Milan Tesař, hudba.proglas.cz, červen 2015)
Na svém devátém albu pokračuje skupina Asonance ve své pozvolné proměně od akustické folkové kapely k hutnějším popovým aranžím. Dělá to však citlivě a na albu je stále vše, co dělá Asonanci Asonancí.
Příští rok bude skupina Asonance slavit neuvěřitelné čtyřicáté narozeniny. Své první album (kazetu) Dva havrani vydala až po šestnácti letech existence, ale i od té doby už uplynula spousta vody v řece Tyne, o které se na albu zpívalo. Asonance dnes zůstává jistotou české folkové scény a také ztělesněním zásady „evoluce, nikoli revoluce“. Jak čas a voda plyne, kapela se pozvolna elektrifikuje, klávesy Mirka Rokyty nabývají na důležitosti, původně čistě akustický folk vystřídaly vlivy popu. Psal jsem o tom už před čtyřmi lety v souvislosti s albem Království Keltů a na novince, nazvané Tesař z Nazareta, tento trend opět pozvolna sílí. Neznamená to však, že by nové album Asonance bylo (folk)popové od začátku do konce. Například svižná a rozverná píseň Já s tebou nepojedu si vystačí s kytarou, buzuki, houslemi a tradičním irským bubnem bodhránem.
Jedenáctičlenná sestava skupině dovoluje pracovat s aranžemi tak, aby žádné dvě písně na albu nezněly stejně. I když tentokrát skutečně převažují košatější a zvukově hutnější momenty, jako je úvodní rocková píseň Bannonckburn, hlasy jednotlivých nástrojů jsou stále dobře čitelné. Navíc tam, kde kvůli struktuře textu hrozí monotónnost (Oral Jako), daří se kapele upoutat pozornost gradací. Šťastné je také střídání různých pojetí rytmiky – od kompletní bicí soustavy (po úmrtí Aleše Zimolky v Asonanci nově bubnuje David Růžička) přes bodhrán až po táhlé písně bez rytmiky, jako je závěrečná modlitba Za údolím. Střídají se také písně s ženským a mužským sólovým zpěvem (do popředí čím dál víc proniká kapelníkova dcera Klára Lašťovičková, která je zdatnou konkurentkou stálici skupiny Hance Horké, jistotou zůstává civilní hlas Petra Bohuslava). Ve srovnání s předchozími alby obsahuje novinka spíše delší skladby (rozmáchlejší byly písně pouze na albu Alison Gross z roku 2000) a najdeme zde pouhou jednu instrumentálku (sada reelů Zaječí tlapka).
Evoluci či mírný pokrok zaznamenáváme i v tématech písní. Jedinou klasickou výpravnou baladou s tragickým koncem je Lord Gregory. Bitva u Arsufu se odehrává na Blízkém východě v době křížových výprav, zatímco Oral Janko a Syn Jakubův, syn Anny jsou tragické příběhy s méně obvyklou strukturou vyprávění. Celému albu i dosavadnímu repertoáru Asonance se vymyká píseň Krásná Klára, ve které se z popisovaného obrazu stává osoba mluvčí. K nejlepším písním alba patří i příběh o odloučení Kolovrátek a také obě duchovně laděné písně – titulní velikonočně laděný Tesař z Nazareta i závěrečná bilanční modlitba Za údolím.
Po formální stránce platí o nových textech Asonance totéž co dříve. Jan Lašťovička se ve svých překladech občas dopouští drobných kostrbatostí (přízvuky nejsou zcela na svém místě například v písni Bitva u Arsufu), ale v tomto žánru to často připomíná podobné nedokonalosti lidových textů. Objektivně tedy Asonanci nelze téměř nic vytknout. Sám dávám přece jen přednost akustičtějšímu zvuku a průzračnějším aranžím, ale rozumím tomu, že se skupina chce po tolika letech existence vyvíjet. Naštěstí to dělá citlivě.