Alison Gross 2000

(Alison Gross)
skotská lidová/Jan Lašťovička

Když zapadlo slunce a vkradla se noc
a v šedivých mracích se ztrácel den,
a když síly zla ve tmě převzaly moc,
tu Alison Gross vyšla z hradu ven.

Tiše se vplížila na můj dvůr
a jak oknem mým na mě pohlédla
tak jen kývla prstem a já musel jít
a do komnat svých si mě odvedla.

Alison Gross a černý hrad
ze zlověstných skal jeho hradby ční
Alison Gross, nejodpornější
ze všech čarodějnic v zemi severní

Složila mou hlavu na svůj klín
a sladkého vína mi dala pít
Já můžu ti slávu i bohatství dát
jen kdybys mě chtěl za milenku mít.

Mlč a zmiz babo odporná!
Slepý jak krtek bych musel být!
To radši bych na špalek hlavu chtěl dát
než Alison Gross za milenku mít!

Alison Gross a černý hrad
ze zlověstných skal jeho hradby ční
Alison Gross, nejodpornější
ze všech čarodějnic v zemi severní

Přinesla plášť celý z hedvábí
zlatem a stříbrem se celý skvěl
Kdybys jen chtěl se mým milencem stát
tak dostal bys vše, co bys jenom chtěl.

Pak přinesla nádherný zlatý džbán
bílými perlami zářící
Kdybys jen chtěl se mým milencem stát
těch darů bys měl plnou truhlici.

Stůj a mlč babo odporná!
Slepý jak krtek bych musel být!
To radši bych na špalek hlavu chtěl dát
než milencem tvým na chvíli se stát!

Alison Gross a černý hrad
ze zlověstných skal jeho hradby ční
Alison Gross, nejodpornější
ze všech čarodějnic v zemi severní

Tu k ohyzdným rtům zvedla černý roh
a natřikrát na ten roh troubila
a s každým tím tónem mě ubylo sil
až všechnu mou sílu mi sebrala.

Pak Alison Gross vzala čarovnou hůl
a nad mojí hlavou s ní kroužila
a podivná slova si zamumlala
a v slizkého hada mě zaklela.

Alison Gross a černý hrad
ze zlověstných skal jeho hradby ční
Alison Gross, nejodpornější
ze všech čarodějnic v zemi severní

Tak uplynul rok a uplynul den
a předvečer svátku Všech svatých byl
a tehdy na místě, kde žil jsem jak had
se zjevila královna lesních víl.

Dotkla se mě třikrát rukou svou
a její hlas kletbu rozrazil
a tak mi zas vrátila podobu mou
že už jsem se dál v prachu neplazil.

Alison Gross a černý hrad
ze zlověstných skal jeho hradby ční
Alison Gross, nejodpornější
ze všech čarodějnic v zemi severní.

(A Mháithrín Dhíleas)
irská lidová/Jan Lašťovička

Ach matko má, já mám trápení
on mě opouští, on mi odchází.
A já se zdráhám ho prosit: zůstaň
i když má láska ho provází.

Ach matko má, já ho postrádám
dovol mi s ním jít, dej nám požehnání.
Dej nám své stádo svých krásných ovcí,
dej nám své stádo ze zelených strání.

Ach dítě mé, já tě nechci dát,
víc než lásku tvou on chce mít mé jmění.
Nedám ti stádo svých krásných ovcí
ten irský vandrák ten pro tebe není.

Když dám ti stádo svých krásných ovcí
tak už mi zbývá jen žebrat na zápraží.
A jestli má tě tak rád jak říkáš,
ať hledá práci, ať se trochu snaží.

Ach milý můj, prosím neodcházej
za bohatstvím, které štěstím není.
A nechtěj dívku jen kvůli stádům
jen velká láska celý život změní.

(Andrew Lammie)
skotská lidová/Jan Lašťovička

Za řekou Ythan kdysi farmář žil
to bylo v panství Fyvie.
Ten farmář krásnou dceru měl
říkal jí krásná Annie.

Lord z Fyvie svého trubače měl
a to byl Andrew Lammie.
Ten mladý trubač celý dlouhý čas
myslel na krásnou Annie.

Tu její matka jednou povídá
pohlédni z okna, má Annie
snad nešel světem krásnější muž
než panský trubač Lammie.

Večer když dávno ostatní šli spát
nemohla spát krásná Annie.
To jí láska začla v jejím srdci hřát
v myšlenkách Andrew Lammie.

Kéž láska má přijde na můj práh
kéž v objetí mě svírá
celý život svůj za ni toužím dát
když svět mi ji odpírá.

Jen krátký čas však mohla láska kvést
jako květ polních máků
Andrew byl s Annie každičkou noc
odcházel s hlasy ptáků.

Však otec její, ten ho neměl rád
a sestry závistivé
šly svému bratru žalovat
spřádaly plány lstivé.

Její krutý bratr, když to uslyšel
k ní do komůrky vrazil
a ranou zlou a ukrutnou
svou sestru k zemi srazil.

Ach matko má, lůžko přichystej
naposled pro svou Annie
vzkažte mé lásce že umírám
ať přijde Andrew Lammie.

Ach matko má, dej mi ruku svou
a obrať tvář mou k Fyvie
ať oči mé ještě pohlédnou
kde čeká Andrew Lammie.

(Calum Sgaire)
irská lidová/Jan Lašťovička

Schází mi tvůj úsměv
schází mi když svítá
Schází mi tvá láska
když sám usínám.

Ze stromů se soumrak snáší
a večerní chlad se vkrádá
Celou duši mou teď svírá
Kde tě mám, lásko má?

Vím, že v dálce se mi ztrácíš
a že jiný tvář tvou líbá
Přece slyším jen, jak říkáš
ty jsi můj, já jsem tvá.

Ze svých krásných velkých očí
všechnu něhu svou mi dáváš
Ze tvých dopisů ji sbírám
ze tvých slz, lásko má.

Vyhlížím tě každé ráno
věřím, že se zpátky vrátíš
Ale náruč má je prázdná
Kde tě mám, lásko má?

(Some Say the Devil Is Dead)
irská lidová/Jan a Pavel Lašťovičkovi

Říkají, že ďábel zdech', že ďábel zdech', že ďábel zdech',
říkají, že ďábel zdech', teď v pekle tahá klády.
Tvrdím vám a nejsem sám, já tvrdím vám a nejsem sám
že živý vstal a rovnou dal se najmout do armády.

Vojákem být – jaká čest
boj ztvrdí rys i sval i pěst.
Kdo k vítězství chce vojsko vést
ten dočká se jen slávy.
Za vítězstvím žeň se dál
dbej, abys vždy v čele stál!
Vojna ztvrdí pěst i sval
a mozek ztvrdne záhy.

Phil McKrijt byl tvrdej chlap
jo, tvrdej chlap a žádnej srab,
když nepřítele v boji drap'
tak byl s ním vždycky ámen.
Při souboji dostal křeč
protivník vyrazil v zteč
však při výpadu zlomil meč
o játra jako kámen.

Čím chceš být řekni, synku můj
dnes rozhodni se stůj co stůj.
Víc doma planě nelelkuj
a nezahálej stále.
„Chytrý nejsem, to vím sám,
také k práci odpor mám
na vojnu se tedy dám
a budu generálem“!

(The House Carpenter), Child 243
skotská lidová/Jan Lašťovička

Má jediná lásko, už tak dlouhý čas
ve svém srdci stále tě mám.
Já pochoval jsem otce i matku svou
a na světě jen tebe už mám.

Víš, kdybych mohla tenkrát se tvojí ženou stát
šťastně spolu mohli jsme žít.
Teď mužem mým je tesař, ach lásko má
a jemu navždy věrná chci být.

Věř mi můj milý, je pozdě, ty víš
moje srdce nesmíš už chtít.
Děťátko krásné v mé kolébce spí
musíš zpátky sám odejít.

Zanech svého muže, ach lásko má
snad nechceš zůstat navždy chudobná.
Pojď, odpluj se mnou přes moře na sever
on nemůže ti dát to co já.

A co bys můj milý, co moh' bys mi dát
kdybych s tebou chtěla odejít.
Snad dal bys mi šaty a nádherný dům
co s tesařem bych nemohla mít.

Šest krásných lodí já na moři mám
sedmá v přístavu vyčkává
a sto patnáct mužů na jejich palubách
tvé rozkazy očekává.

Pojď, oblékni roucho zlatem protkané
a přes boky dej stříbrný pás
a dítě své se svým mužem zanechej
vždyť svět má pro nás tisíce krás.

Tu pozvedla z kolébky děťátko své
hořké slzy jí smáčely tvář
Buď sbohem mé dítě, Bůh tě opatruj
já vícekrát už nespatřím vás.

Už nádherná loď plachty své napíná
zářivé plachty z hedvábí má
a na moře široké směr nabírá
a na ní láska má a já.

Však nepřešel měsíc a nepřešel den
vím, nemohlo to déle být
Když dívka tak hořce začla naříkat
a nemohlo jí nic utišit.

Proč jenom pláčeš, ach lásko má
vždyť máš tu vše co můžeš si přát.
Pro tesaře snad pláčeš, či pro dítě své
co nechala jsi v kolébce spát.

Já nepláču pro svého tesaře
nepláču ani pro dítě své.
Já nad sebou teď pláču, ach lásko má
že zlákalo mě bohatství tvé.

Však nepřešel týden a nepřešel den
vím, nemohlo to déle být
když obloha tmavne jako nejtmavší noc
a před bouří se není kam skrýt.

Už běsnící bouře lodí kymácí
rve vítr cáry plachet bělostných
a nad černým obzorem hrom burácí
hlas moře zní jak démonů smích.

Pak poslední vlna loď na bok pokládá
a stěžeň jako stéblo ohýbá
a do temných hlubin se loď propadá
a s ní i láska má a já.

Ach pohlédni vzhůru na tu nádhernou zář
a co ta zlatá brána znamená?
To je brána nebes, ach lásko má
však pro nás navěky zavřená.

A co je to tam v dálce, mám strach lásko má
co tak temné a tak hrozné může být?
To je brána pekel, ach lásko má
tam oba dva teď musíme jít.

(David''s Lamentation)
William Billings/Jan Lašťovička

Král David stál a pláč nezakrýval.
Byl sám na hradbách a hořce naříkal:
Proč jenom Bože můj ti nemůžu dát
místo něj život svůj

Aby dál mohl žít
Absolon, můj Absolon
syn můj, syn můj.

(The Blacksmith)
anglická lidová/Jan Lašťovička

Švarný mladý kovář si mě namlouvá
že prý si ho mám vzít, tak mě přemlouvá.
Lásku mi vyznává, všechno co má mi slíbí
já chtěla bych s ním jít, on se mně líbí.

Kampak však odešel můj chlapec milý
modrooký, snědý kovář rozmilý.
Každý den vyhlížím až u mých dveří zaklepá.
Jistě na mě myslí, na mou lásku čeká.

Však divné zvěsti jdou, městem se šíří
že můj milý jinou má, ven z města míří.
S jinou pryč odchází, prý svatbu s ní už chystá.
Pro falešnou lásku ať ho Pán Bůh ztrestá!

Cožpak jsi zapomněl, žes u mě spával
že jsi v mé komůrce se mnou líhával.
Jak jsi mi sliboval, že zůstaneš mi věrný
Však Bůh tě potrestá, ty kováři černý.

(The Curragh of Kildare)
irská lidová/Jan Lašťovička

Už zima vládu svou létu dává do rukou
a ptačí písně slyším ve větvích.
I když ze všech stromů zní
mě teď žádná netěší
vždyť má láska je tolik vzdálená.

Čeká na mě, mám ji rád
v nocích nedává mi spát.
Čím je dál, tím víc mi schází láska má.

Jenom vítr na kopcích
mi nosí její dívčí smích
jehličí vůni jejích vlasů má.

Čeká na mě, mám ji rád
v nocích nedává mi spát.
Čím je dál, tím víc mi schází láska má.

Podzim léto dohoní
a já se vrátím zpátky k ní
až se listí ve větvích zabarví.
Z dálky na ní zamávám
vždyť největší radost mám
když se její krásné oči rozzáří.

Čeká na mě, mám ji rád
v nocích nedává mi spát.
Čím je dál, tím víc mi schází láska má.

(No Man's Land)
Eric Boggle/Jan Lašťovička

Tak jakpak se máš, Willy, příteli můj,
dovolíš, jen si sednu do stínu na hrob tvůj.
Horkým letním sluncem jsem rozpálená,
chodím celý den a jsem unavená.
Podle náhrobku vidím – slavil's osmnáct let
když jsi v zbytečné válce opustil tenhle svět.
Doufám, že zemřel jsi čistý a hned,
že jsi nestřílel první, když přišel rozkaz vpřed.

Hrály píšťaly k tomu, nesli tě zpátky domů
a zazněly salvy, když tě spouštěli níž.
A když kněz dělal kříž nad tvým tělem
začly dudy zvolna hrát tesknou píseň.

Zanechal jsi tu dívku nebo snad ženu svou
vzpomínky v jejím srdci nikdy nevyblednou,
i když zemřel jsi dávno, před mnoha lety
v jejích očích jsi zůstal osmnáctiletý.
Nebo jsi pouhý cizinec beze jména
v dlouhém seznamu padlých, jehož připomíná
zažloutlá fotka chlapce s hnědýma očima,
která nikoho dávno už nezajímá.

Na francouzských pláních vlčí máky kvetou
barvy ze strání svítí pestrou paletou,
teplý letní vítr začal od moře vát,
žádné pušky a plyn, žádný ostnatý drát.
Jenom tisíce křížů tady v písku stojí
a svým tichým hlasem k oblakům žalují,
že z touhy člověka vládnout vzešlo utrpení,
že zničil a proklel celá pokolení.