Zprávu když zaslechl Donald MacGillavry
se svými muži hned vystoupil na hory.
To zmijí hnízdo on pořádně vyčistí
Kdo měl být lovcem, teď stává se kořistí.
Do bitvy míří Donald MacGillavry
Do bitvy míří Donald MacGillavry
Přes kopce táhne, tvrdý a zběsilý.
Je mírnější ďábel než Donald MacGillavry.
Sychravým večerem ohně se rozhoří
Anglické oddíly v údolí táboří
Donald MacGillavry na kopcích vyčkává
Ten kdo kraj zná, jenom ten bitvu vyhrává.
Čeká jak liška Donald MacGillavry
Čeká jak liška Donald MacGillavry.
Měří a váží když pohlíží přes hory
Ať žije král a náš Donald MacGillavry !
Donald jde bojovat s lotry a ničemy
Donald jde bojovat se svými zbraněmi.
Za krále Jakuba, za Skotsko bojuje
Kdo zbraň s ním zkříží, ať hříchů svých lituje.
Je jako krejčí, Donald MacGillavry
Je jako krejčí, Donald MacGillavry.
Bodá a píchá do nepřátel na poli
Spas se kdo můžeš, jde Donald MacGillavry !
Donald je velitel, zbabělce nemá rád
Donald je přítel a Donald je kamarád.
S chudými kráčí, za žebráky bojuje.
Zrádci, jen vraťte se zpátky do Anglie !
Je jako švec, náš Donald MacGillavry
Je jako švec, náš Donald MacGillavry.
Bije i krájí, vrtá a přišívá
děs kolem šíří a vítězství dobývá.
Létem voněl den, z větví zpěv ptáků zněl
já potkal jsem dívku, když loukou jsem šel.
Já ptal se: „Dívko krásná, odkudpak já tě znám?“
Tam v údolí pod strání tam já přebývám,
tam já přebývám.
Chvíli poslouchej jak nás ptačí flétny zvou
po loukách se toulat pod letní oblohou.
Já šeptal: „Dívko krásná, odkudpak já tě znám?“
Tam v údolí pod strání tam já přebývám,
tam já přebývám.
Krásná stála tam, obzor do slunce se vlil
jen soumrak se díval když jsem jí políbil.
Řekla: Pojď má lásko něžná, už víš kam toužím jít
Tam v údolí pod strání v tvém náručí chci snít,
v tvém náručí snít.
4.
Do Tamboirin Port/Johnny Hugos Favourite/The Connaughtmans Rambles
Jen přistup chlapče k nám, pojď jen blíž, pojď jen blíž.
Jen přistup chlapče k nám, pojď jen blíž.
Kdo admirál Benbow byl, jak se po mořích plavil,
jak Francouze porazil uslyšíš, uslyšíš.
Benbow dal rozkaz plout po vlnách, po vlnách.
Benbow dal rozkaz plout po vlnách.
Přes kanál rozkázal plout, v bouři loďstvo přesunout.
Jeho kapitáni však měli strach, měli strach.
Říká Kirby a Wade: „Vem je ďas, vem je ďas!“
Říká Kirby a Wade: „Vem je ďas!“
„I když zradím vše co mám, radši život zachovám.
Z téhle bitvy musíme zmizet včas, zmizet včas.“
Tak admirál Benbow zůstal sám, zůstal sám.
Tak admirál Benbow zůstal sám.
Bojoval však jako lev, až kolem stříkala krev
až se nesl bitvy řev přes kanál, přes kanál.
Benbow byl zasažen do nohou, do nohou.
Benbow byl zasažen do nohou.
Tam kde předtím nohu měl, jen krvavý pahýl čněl.
„Zaútočte na povel!“ zakřičel, zakřičel.
A Benbow pálit dal ze všech děl, ze všech děl,
a Benbow pálit dal ze všech děl.
Pálil do nich ze všech sil, šest lodí jim potopil
až Francouze obrátil na útěk, na útěk.
Jen přistup chlapče k nám, pojď jen blíž, pojď jen blíž.
Jen přistup chlapče k nám, pojď jen blíž.
Kdo admirál Benbow byl, jak se po mořích plavil
jak Francouze porazil uslyšíš, uslyšíš.
Západní vítr teď hladí mou tvář
zatímco jdeš spát, uléháš na polštář
domů mě provází měsíční zář
k ostrovům, k tobě má lásko.
Chci ti vyprávět o krajích v kterých jsem byl
o bohatství a kráse co jsem objevil.
O nejhezčím ránu kdy jsem se probudil
blíž k ostrovům, blíž ke své lásce.
Západní vítr teď hladí mou tvář
zatímco jdeš spát, uléháš na polštář
domů mě provází měsíční zář
k ostrovům, k tobě má lásko.
I když dost krásných písní ještě v mých uších zní
co jsem ve světě slyšel na svém putování
teď však přináší vítr píseň o shledání
píseň ostrovů, píseň mé lásky.
Západní vítr teď hladí mou tvář
zatímco jdeš spát, uléháš na polštář
domů mě provází měsíční zář
k ostrovům, k tobě má lásko.
Zuzana byla dívka, která žila v Amesbury
s jasnýma očima a řečmi pánům navzdory
Sousedé o ní říkali, že temná kouzla zná
a že se lidem vyhýbá a s ďáblem pletky má.
Onoho léta náhle mor dobytek zachvátil
a pověrčivý lid se na pastora obrátil
Že znají tu moc nečistou, jež krávy zabíjí
a odkud ta moc vychází to každý dobře ví.
Tak Zuzanu hned před tribunál předvést nechali
a když ji vedli městem, všichni kolem volali:
Už konec je s tvým řáděním, už nám neuškodíš
teď na své cestě poslední do pekla poletíš!
Dosvědčil jeden sedlák, že zná její umění
ďábelským kouzlem prý se v netopýra promění
a v noci nad krajinou létává pod černou oblohou
Sedlákům krávy zabíjí tou mocí čarovnou.
Jiný zas na kříž přísahal, že její kouzla zná
v noci se v černou kočku mění dívka líbezná
Je třeba jednou provždy ukončit ďábelské řádění
a všichni křičeli jak posedlí: Na šibenici s ní!
Spektrální důkazy pečlivě byly zváženy
pak z tribunálu povstal starý soudce vážený
Je přece v knize psáno: Nenecháš čarodějnici žít
a před ďáblovým učením budeš se na pozoru mít!
Zuzana stála krásná s hlavou hrdě vztyčenou
a její slova zněla klenbou s tichou ozvěnou:
Pohrdám vámi, neznáte nic nežli samou lež a klam
pro tvrdost vašich srdcí jen, jen pro ní umírám!
Tak vzali Zuzanu na kopec pod šibenici
a všude kolem ní se sběhly davy běsnící
A ona stála bezbranná, však s hlavou vztyčenou.
Zemřela tiše, samotná, pod letní oblohou.
Mám se bít na rozkaz krále
život svůj mám za něj dát.
A žít v nejistotě stálé
v řadách vojska pevně stát.
V řadách anglické armády
mám si na vojáka hrát
v téhle nesmyslné válce
jedním z hrdinů se stát.
Skotské kopce jsou mou láskou
mým jediným královstvím
Proč ti musím sbohem dávat
proč to všechno opouštím?
Mám-li bojovat za lásku
za své děti a svůj dům
pak i život svůj dám v sázku
ne však za anglický trůn.
Z dálky rachot bubnů sílí
naše loučení je blíž
I když říkám že se vrátím
nevrátím se, ty to víš
V poli stojí řada křížů
i ten svůj tam vidím stát.
Ze tvých očí slzy stírám
neplač, lásko, mám tě rád.
Já v přístavu chodila tou úzkou uličkou
na tebe jsem čekala a bloudila tmou
až zasvitla mi z dálky bílá plachta, nic víc
Já rozběhla se k moři tvému náručí vstříc.
Stůj, chvíli stůj, snad smíš, lásko má,
Stůj, chvíli stůj, snad smíš, lásko má,
Jen chvíli, než vítr zas jiný směr ti dá
vždyť barvu očí tvých moře v dálce teď má
Tu noc jsem byla šťastná, když vedle mne jsi spal
když do mých vlhkých dlaní jsi lásku svou dal
Přinesl's mi prstýnek ze svých dlouhých cest,
zářil světlem noci jak tisíce hvězd.
Hned ráno jsem ti řekla, za ženu si mě vem
já chci být jenom tvá, ty však řekl jsi jen:
„Má loď už čeká a na ní musím jít
moře je mou láskou a jinou nesmím mít.“
Teď chvíli, jen chvíli a víc tě nespatřím
odcházíš zas na loď a já nic nezměním.
Jen v dálce křik racků zas vlny překrývá
a nad obzorem slunce z dlaní mých ubývá.
